Historie Namalsku se datuje přibližně do 50. let minulého století. V té době začala kolonizace ostrovů v Beringově moři. Bývalý Sovětský svaz viděl jasné benefity z využití těchto ostrovů během zvyšujícího se politického napětí ve studené válce. Na Namalsku byly vybudované vojenské základny jako Brensk, Norinsk, Severní a Jižní vojenské základny, nebo špionážní vysílač na nejvyšší hoře Namalsku - Seraje. Kromě vojenského využití zde byl i jiný důvod k osídlení Namalsku. Byly zde objeveny bohatá ložiska uranu a uhlí. Zároveň s doly byly postaveny i dva přístavy - Ljubjansk a Tara, přičemž poslední byl propojen s uranovými doly železniční tratí. Rozvoj hornictví na ostrově způsobil i vybudování dalších továren, skladů, a stál za vybudováním centrálního města Vorkuta, kde žili vojáci, horníci, dělníci a jejich rodiny. Kromě průmyslu však začalo is budováním zemědělství, zejména vybudováním jednotného zemědělského družstva Jalovisko.
Díky poloze Namalsku došlo i k výraznému rozvoji rybářství v oblasti. Zatímco během studené války byl rozmach na ostrově Namalsk relativně výrazný, po pádu Sovětského svazu byla většina vojenských či průmyslových aktivit na Namalsku zastavena. Zavřením dolů přišla velká část obyvatelstva o práci a mnozí tak ostrov opustili. No pořád tady zůstalo žít mnoho obyvatel pryskyřice se zejména rybolovem, těžbou dřeva či prací v několika stále funkčních továrnách. Přibližně 1500 obyvatel zůstalo žít ve stále nedokončeném městě Vorkuta či v jeho okolí na severní části ostrova. Koncem 90. let byl ostrov zařazen do tvz. relokačního programu obyvatelstva s cílem centralizace vzdálených opuštěných regionů Ruské Federace.
V roce 2008 zprivatizoval soukromý investor staré uranové doly a odkoupil od ruské vlády velké části pozemků a budov v jejich okolí. Za koupí byla nová společnost Namalsk Corporation. Pozadí této společnosti nebylo nikdy zcela známo, ale vystupovali jako firma která chce obnovit těžbu uranu a uhlí na ostrově, jakož i obnovit opuštěné výzkumné středisko kde během studené války probíhaly různé vojenské výzkumné projekty. Tím získala uznání od části populace na Namalsku, která nesouhlasila s vládním programem vysídlení. V průběhu roku 2009 začal ve starém vojenském výzkumném centru severně od dolů fungovat tzn. Institut, kde oficiálně probíhal výzkum nových metod těžby ale i různé výzkumné programy podporované granty od NAC – hlavně v oblasti výzkumu počasí a klimatu. V tomto roku byl naplno obnoven i provoz uhelné elektrárny Sebjan (který dosud fungoval na 20%), jakož i spuštěna přestavba výzkumného centra na jih od Norinského průsmyku.
Tento přísun investic byl pro mnohé obyvatele darem z nebes. NAC vytvořila obrovský počet nových pracovních míst, a pro obyvatelstvo Namalsku trpící vysokou nezaměstnaností to znamenalo novou naději. Proto mnohým ani nepřišla zvláštní postupná militarizace jihu ostrova. Naopak, sami se zaměstnali u nově vznikající Bezpečnostní Divize NAC jako sbs-káři. U jiných obyvatel ale začaly panovat pochybnosti o záměrech NAC na ostrově, vidící zvláštní obrněné transporty které chránily po zuby ozbrojení zahraniční žoldnéři,
omezení vstupu na jižní část ostrova, či různá zvláštní svědectví od některých zaměstnanců. NAC se vůči jakýmkoli vážnějším obviněním bránila, že jde jen o konspirační teorie a na jihu. Namalsku se nic podezřelého neděje.
Ruská vláda byla ale jiného názoru. Ráno 9.7. 2014 se vylodili v Ljubljansku a Tare ruské jednotky, na obloze bylo vidět stíhačky a vojenské vrtulníky. Bylo slyšet střelbu a výbuchy. A pak to přišlo. Hromy, blesky, obloha nepřirozeně ztmavla. Obrovský EMP impuls neznámo odkud. Ruské jednotky se stáhly. EMP puls nezasáhl pouze Namalsk, ale také části Japonska, Ruska, Aljašky a Kanady a vyžádal si přes 4000 mrtvých. Za pár dní byly ruské jednotky zpět na Namalsku, a nebyly sami. Tentokrát měli podporu američanů. Společnými silami se jim podařilo ovládnout většinu ostrova navzdory několika opakujícím se EMP pulsům, které byly tentokrát ale
slabší. Po několika dnech bojů obsadila společná rusko-americká vojska území pod správou NAC. Oblast zůstala veřejnosti uzavřena. Rusko-americká vojska na Namaslku zůstala pod označením Taskforce Bering aby zajistily oblast, pochytali skrývající se členy NAC a pomohli s vyšetřováním akcí NAC, kterou označili za teroristickou organizaci zodpovědnou za EMP útoky které stály životy tisíců lidí.
Zprávy o tom co se událo poslední dny bojů jsou ale nejasné. Podle některých svědků dopadla na jih Namalsku atomová bomba, ale oficiální místa to dementovala. Z výpovědí jiných svědků pracujících po krizi na jihu tam nebyly žádné znaky použití atomové bomby. Jakákoliv je pravda, oficiální verze zněla že NAC vyvíjela na Namalsku zbraně hromadného ničení, které chtěli použít pro teroristické účely, a poté, co se jim ruská vláda pokusila přerušit jejich plány tak jednu použili. Jižní část Namalsku zůstala pod správou TF Bering. Velké množství vojenského a vědeckého personálu z Ruska i USA zde byly až do vypuknutí pandemie.
Namalsk po 2015
Poté, co na světě vypukla pandemie chřipky VEGA-7 byly mnohé jednotky z Namalsku staženo protože je bylo třeba na jiných místech, ale zůstala zde stále vysoká vojenská přítomnost. Pandemie zasáhla i Namalsk. Většina infikovaných byla zpočátku léčena a následně internovaná v nemocnici na ostrově Tara, ale nemoc postupovala tak rychle že byl nakonec vyhlášený rozkaz okamžité evakuace civilního obyvatelstva i vojenského personálu ve snaze zachránit co nejvíce lidí od nákazy. Namalsk nebyl schopen zvládnout tak velký počet
infikovaných. Bohužel nemoc postupovala tak rychle, že se nakazili i evakuovaní a ti co je měli evakuovat. Ruské i americké úřady se rozhodly zrušit evakuaci, aby eliminovaly riziko přenosu nákazy a Namalsk byl prohlášen za karanténní zónu. Přeživší zůstali napospas. Namalsk ovládli infikovaní. Přeživší kteří nezemřeli první týdny pod náporem infikovaných byli zejména lidé kteří se uchýlili na začátku pandemie na samoty, do lesů nebo zůstali s připravenými zásobami zabarikádovaní ve svých bytech ve Vorkutu. Bohužel právě tito lidé se stali terčem jiných, zoufalých lidí, kteří hledali zásoby aby přežili. Vorkuta se stala bojištěm o zásoby, kde jedni přeživší propadali jiné, dobíjeli se do opevněných bytů a zabíjeli pro pár plechovek jídla, pár kousků teplého oblečení a pár pilulek léků. Lidé na Namalsku říkají o tomto období jako o „Vorkutské válce“ nebo „Vorkutském masakru“ Během tohoto období se na jiných částech Namalsku začaly pomalu utvářet různé komunity. V lesích mezi Jalovištěm a Němskem vznikla opevněná komunita, která se nazývala „Severskaja“, složená zejména z rybářů a bývalých rolníků a pracovníků z JZD Jalovisko. Západně od Vorkuty vznikla komunita nájezdníků a banditů, která se jmenovala podle místa kde žili, Alakit. Byli to právě oni co ukončili Vorkutské války, a to tak, že zabili poslední přeživších schovávajících se ve Vorkutu. Alakité obchodovali se Severskajou, až jednou došlo v roce 2016 mezi oběma osadami ke konfliktu kteří stál životy téměř všech ze Severskaje. Ti co útok Alakity přežili se rozprchli po Namalsku. Alakité postupně vymřeli, ať už při potyčkách s
přeživšími, jinými bandity, po útocích infikovaných nebo vlivem nepříznivého Namalského počasí. Poslední Alakit si v březnu 2019 přiložil na posteli pistoli ke spánku a stiskl spoušť. Na ostrově Tara se centrem komunity stala nemocnice. Jeden z posledních přeživších lékařů se ujal zbývajícího personálu a přeživších dělníků, rybářů, lovců a vojáků z okolí a vybudovali soběstačnou komunitu kterou nazvali „Naděje“. Pár měsíců po pandemii se jihem ostrova ozvalo několik silných výbuchů, a byli to právě přeživší z Naděje kteří se rozhodli to jít prozkoumat. To že je pravděpodobně téměř celý jih smrtelně zamořený potvrdila smrt všech tří na nemoc z ozáření pár dní poté, co se vrátili z jihu. S Nadějí obchodovali lidé ze Seveskaje, Alakitu i samotáři, a tak se zpráva o radiaci na jihu rozšířila relativně rychle. Nadějebyla často v konfliktu s několika samotáři, kteří lovili zvěř na území které Naděje považovala za vlastní. Její konec přišel v roce 2017, kdy doplatila na své temné tajemství. Zakladatel Naděje, doktor Hrdlička totiž stále držel infikované ještě z první vlny kteří byli v karanténě v podzemních prostorách nemocnice. Odmítal je zabít, neboť věřil, že je nakonec bude možné vyléčit. Chodil je krmit, co stálo cenné zásoby, ale co bylo horší - neváhal použít zajatce jako krmivo pro infikované. Zbytek Naděje o tom asi nikdy ani nevěděl. A tak je muselo hodně nemělo překvapit když hordy infikovaných v jeden den uprchly z podzemí nemocnice a zmasakrovali co jim přišlo pod ruku, mezi jinými i doktora Hrdličku. Ti co to přežili se rozprchli do okolí, několik založili malou komunitu v Brenských bažinách, která tam je možná dodnes. Zvláštní komunitou byly tzv. „Lední Medvědi“. Byla to skupina přeživších která se rozhodla žít uprostřed ledovců, spoléhaje na rybolov a to že je tam nikdo nebude hledat a paradoxně tak budou v bezpečí před bandity i infikovanými. Poslední umrzli v roce 2018.
Namalsk po 2020
V roce 2020 neexistovala na Namalsku žádná větší ucelená komunita přeživších. Ti byli roztroušení jako samotáři či malé skupinky nebo rodiny na různých částech Namalsku. Mnozí se nikdy neviděli, někteří se znali a občas mezi sebou obchodovali. Po příchodu první expedice CTRG na ostrově navázaly tyto jednotky kontakt s některými z přeživších, a po splnění úkolů expedice jim pomohly s evakuací. Na ostrově ale zůstali žít lidé, kteří do kontaktu s jednotkami CTRG neprošili, nebo jen z nějakého důvodu odmítli odejít. Země Koalice vyhlásily ostrov za zakázanou zónu – s právem eliminovat každého narušitele. Přesto po čase začali na ostrov proudit noví příchozí - oportunističtí přeživší, které lákají tajemství ostrova, navzdory rizikům od armády, či samotného ostrova. Vidina bohatství zlákala mnohé. A mnohé už na Namalsku stála život. Říká se, že když se chcete dostat bezpečně na Namalsk, jsou místa na Kamčatce či Aljašce, kde najdete zkušeného ochotného převozníka s kontakty na pašeráky na Namalsku, který tam už byl. Pokud máte štěstí, a po cestě vás nepodřeže, neokrade a nehodí do moře, dorazíte do místa zvaného Němsk, kde vás uchýlí pomocníci pašeráků z řad místních přeživších. Zdarma to nedělají, ale často jim stačí že se rozdělí s převozníkem za cestu kterou jste mu zaplatili...